Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Velké postavy jaroslavické minulosti

 

Anton Wittmann (1770-1842)


Wittman

 

Osobnost Antona Wittmanna, rodáka z Dolních Rakous, ztělesňuje představitele osvícenského myšlení, který v pozici vrchnostenského úředníka zasáhl výrazně do dění na Jaroslavicku v období protinapoleonských válek. Jeho působení v našem kraji bylo sice pouze jednou epizodou v jeho úspěšné kariéře hospodářského odborníka, nicméně již tehdy si Wittmann cílevědomě shromažďoval zásluhy, kterými by podpořil své budoucí povýšení do šlechtického stavu.

V první polovině 90. let 18. století nastoupil do vrchnostenských služeb na panství Mühlbach v kraji Korneuburg, odkud pak přichází do služeb modernizačně uvažujícího Petra svobodného pána von Brauna, jenž vlastnil i jaroslavické panství (1801-1808). Již v  Mühlbachu sepsal vzdělávací spis o zemědělství pro selské obyvatelstvo, v  Jaroslavicích zaváděním racionálního „ekonomického systému“ zvedl produkci zdejšího panství trojnásobně. Tento nový systém byl spjat i s  abolicí roboty, tj. s procesem, který umožňoval poddaným sedlákům vyvázat se z robotních povinností, však již v září 1803 se vykoupilo prvních 13 jaroslavických sedláků.

Nové hospodářské technologie poznával Wittmann na vzdělávacích cestách po Evropě, navštívil Lombardii, severní Německo a  Nizozemí a seznámil se se zavlažovacími systémy, pěstováním jetelovin, chovem nových plemen dobytka, výrobou sýrů parmezánového typu. Všechny své poznatky popularizoval v tiskem vydávaných návodech a zaváděl je na jaroslavickém panství. Vysušoval rybníky, intenzivně využíval pastviny, sázel rychle rostoucí dřeviny, zaváděl nové plodiny a chovy hospodářských zvířat.

Wittmann se ovšem nevyznačoval jen svými ekonomickými aktivitami, k jeho pověsti napomohly jeho postoje při nepřátelském vpádu Napoleonova vojska na naše území. V době bitvy u Slavkova v závěru roku 1805 nechal přes zákaz francouzského velení zásobovat spojenecké ruské oddíly potravinami. Aby nepadly Francouzům do rukou zásoby vína státního panství v Louce, nechal toto za nejvyšší možné ceny prodat a  tak státní pokladna neutržila ztráty. Postaral se také o obnovení mostu u  Znojma pro postupující rakouské oddíly.

Po stažení nepřátel z kraje na počátku roku 1806 však hrozilo vypuknutí hladu, proto se Wittmann zasadil o rychlé obnovení volného prodeje obilí a po domluvě s krajským úřadem ve Znojmě dal na trh obilí ze státních sýpek a tak snížil jeho cenu, aby bylo dostupné pro nejširší vrstvy obyvatelstva.

Vystavení Rakouska nepřátelským vpádům vedlo v roce 1808 k ustavení domobrany, která by zemi bránila při okupaci nepřítelem. U jejího zrodu v Jaroslavicích stojí opět aktivně Wittmann, za 500  zlatých najal 10 mužů a se svým bratrem, dobrovolníkem vídeňského korpsu, osobně tyto muže vycvičil ve zbrani.

Souhrn jeho zásluh, hospodářských a vlasteneckých, převážně spjatých s Wittmannovou pozicí hospodářského inspektora jaroslavického panství, se stal podkladem jeho povýšení do šlechtického stavu v roce 1810. Ústřední figurou jeho erbu byl lev nesoucí ve svých tlapách svazek zlatavého obilí a zelený hrozen, tedy symboly jaroslavické krajiny.

Ekonomické dovednosti von Wittmanna mu umožnily proniknout do služeb císařské rodiny a stal se správcem jejich rodinných velkostatků. Vedl statky arcivévody Albrechta v Uhrách (tady založil ekonomickou vzdělávací instituci), Moravě (Židlochovice), Slezsku (Těšín) a Haliči (Wadowiel). 1823 si pak koupil vlastní panství Leopoldsdorf v Dolním Rakousku. To již žádal o povýšení do rytířského stavu, čehož i 1826 dosáhl. O rok později získává šlechtická práva i v  Čechách, neboť i zde chtěl zakoupit další velkostatek. Nakonec umírá 1842 v Třeboni.

S Jaroslavicemi tak byla počátkem 19. věku spjata postava, jíž moravský místodržitel Mitrowsky označil roku 1824 za „génia vedení vysokého hospodářství“. Není divu, že se v říjnu 1808 dožadovali poddaní z Jaroslavic, Micmanic, Slupi, Oleksoviček, Valtrovic, Křídlůvek, Hrádku, Dyjákoviček, Šatova, Hnanic a Načeratic, aby Anton Wittmann zůstal ve službách jaroslavické vrchnosti.

Martin Markel

Anton Goldmann

Mužem, který se v  Jaroslavicích narodil a získal mezinárodní uznání, byl Anton Goldmann

Narodil se roku 1830 v  rodině Mathiase Goldmanna, soudního úředníka c.k. Jako malý chlapec neustále něco kutil se strýcem, který měl v městečku stolařství. V roce 1854 odešel do Vídně, kde se chtěl věnovat prosazení svých nápadů a snů v  oblasti fotografie. Již 1.8. 1858 otevřel fotodílnu ve Weidenu.

Roku 1860 předvedl svoji komorovou kameru a s ní slavil úspěchy i u císařského dvora. Roku 1873  se zúčastnil světové výstavy ve Vídni a získal medaili. Za tento úspěch obdržel osobní vyznamenání od císaře Františka Josefa I.

V roce 1878 odešel do Paříže, kde strávil tři roky v salonu bratří Lumiérů. Zbytek života strávil ve Vídni, kde se nadále věnoval zdokonalování a  vývoji kamery a fotopřístrojů.

Tím se zapsal do dějin světové fotografie.

Franz Schaden

Akademický malíř, který v  Jaroslavicích strávil většinu svého života. Jeho hlavní tvůrčí období skončilo s příchodem nacismu. Hlavními náměty jeho tvorby byla příroda okolí Jaroslavic a lidé zde žijící. Rád používal odstíny teplých barev, zejména hnědé.

Jeho obrazy zdobily mnohé byty a dnes se stávají vyhledávaným artiklem sběratelů umění.

 

Polský hold hraběti Hompeschovi
Zavítáte-li na místní hřbitov, můžete si povšimnout tabulky, která přibyla na ozdobné kování hrobky hrabat von Hompesch-Bollheim, která byla po třičtvrtěstoletí pány jaroslavického zámku (1835-1914). Tabulka v českém, německém a polském jazyce připomíná zásluhy Ferdinanda von Hompesch-Bollheima (1843-1897) o rozvoj košíkářství a vznik ratanového průmyslu v Rudniku nad Sanem, pětitisícovém městečku v jihovýchodním Polsku, nedaleko hranic s Ukrajinou. Její umístění iniciovali pánové Marian Pędlowski (člen zastupitelstva města Rudniku n. S.) a architekt Janusz Chmiel, kteří stojí v čele aktivit mapujících dějiny jejich města.
A proč do Jaroslavic přivítala, v krátké době již druhá, delegace z Rudniku? Košíkářství představuje dodnes hlavní zdroj obživy místních obyvatel a Rudnikem nad Sanem se stal centrem ratanového průmyslu v dnešním Polsku. A právě hrabě Ferdinand von Hompesch-Bollheim poslal v 70. letech 19. věku do Vídně první muže z Rudniku, aby se vyučili košíkářskému řemeslu a položil tak základy tohoto pro Rudnik tak významného odvětví. Oba zmínění pánové rozvíjejí odkaz rodiny Hompeschů – je po ní pojmenován i spolek pro rozvoj tamního regionu - a zcela přirozeně začali pátrat po místě, kde je jejich dobrodinec (již v roce 1904 mu postavili Rudničané pomník) pohřben. V rámci monarchie vlastnili Hompeschové vedle jaroslavického panství i majetky na tehdejší Haliči, v roce 1845 koupili Rudnik a střídavě pobývali v Jaroslavicích, Vídni či Rudniku, kde mnohem lépe zapadli do místní komunity. V Jaroslavicích si konzervativní, katolická, aristokratická rodina příliš nerozuměla s místním pokrokářským obyvatelstvem, kdežto konzervativní haličská výspa poskytla Hompeschům širší prostor pro jejich veřejné aktivity. Sám Ferdinand von Hompesch-Bollheim byl v letech 1885-1897 poslancem ve vídeňském parlamentě za ony polské venkovské obce.
Rozhovory s Rudnickými vynesly do popředí zajímavý fenomén, jak může být jedna osobnost a jedna rodina naprosto diametrálně odlišně hodnocena. V Jaroslavicích nezanechali Hompeschové výraznější stopu, patřili spíše ke společenským protivníkům Jaroslaviných občanů, kdežto na Haliči požívají zvláštní úcty. Místní kontext formovaný historií tak představuje určující faktor pro působení jedinců. Vždyť i na jaroslavickém panství se tehdy pokusili Hompeschové založit košíkářskou tradici (1880 zkoušeli položit základy košíkářské školy v Božicích), ale narazili u mnohem lépe situovaných jihomoravských domkařů, než byli ti haličtí, na nezájem. A pokrokářští Jaroslavičtí by dodali, že ony modernizační aktivity stejně nevycházely z hraběcích hlav, nýbrž že ideovým motorem hraběcích držav byl jejich vrchní administrátor Leopold Quaiss (1823-1902), výrazná postava zdejšího hospodářského a veřejného života (kupř. založil i terasové vinice na Lampelbergu).
Polský zájem o rodinu Hompeschů nás tak přivedl k dalšímu rozměru jaroslavické minulosti a umístění tabulky na jejich hrobce v neděli 11. května 2008 za přítomnosti rudnických harcerů, resp. skautů není jen aktem holdu Rudnických, ale vybízí i jaroslavické patrioty k uchopení rudnicko-jaroslavické minulosti a rozvíjení nově objevených vztahů i v budoucnosti. Rudničtí strávili v Jaroslavicích několik dní, aby poznali místo, odkud jejich dobrodinec pocházel (Ferdinand se tu narodil i zemřel). V onu neděli byli provedeni majitelem zámku dr. Hochfellnerem po bývalém hompeschském jmění, vzdali hold hraběti na hřbitově a den uzavřeli nad sklenkou vína. A jaroslavické jim chutnalo!
MM